| 2010 | 2011 | 2012 | 2013 | 2014 | 2015 |
Mé jméno již znáte. Ostatně kdybyste ho neznali, nečetli by jste tyto řádky. Ano, správně - jsem 
. Umberto z Koláčkova ranče nebo také Bert, Berto, Bertík jak mi doma zjednodušeně říkají.
Narodil jsme se ve Stříteži nad Ludinou 30. srpna roku 2007 u chovatele p.Koláčka. 
Moji páníčkové zprvu ani netušili, že tento pán se ve velké míře podílel na rozšíření chovu beauceronů v České republice. Díky jeho zálibě o mé plemeno a času, který tomu věnoval, získala tato země mnoho krásných pejsků, kteří získávají významná ocenění nejen u nás, ale i v zahraničí. V mém rodokmenu najdete i jméno - Ufo de la Montagne du Seigneur - můj dědeček. Momentálně nejlépe hodnocený plemený pes v ČR. Takže pevně věřím, že časem dokáži využít vrozených genů a dosáhnu podobných úspěchů jako ON a neudělám ostudu beauceronům z Koláčkova ranče.
Jako dvouměsíční štěně mě čekalo přesídlení do obce Krčmaň poblíž hanácké metropole Olomouc. K mým novým majitelům Ájce a Péťovi. Zde jsem začal získávat první osamocené životní zkušenosti a rozvíjel svou osobitost. Užíval si laskavé rodičovské péče, her i trampot ...
... a abych "nezvlčil", přihlásili mě rodiče do psí školky. Ta však brzy z provozních důvodů přerušila svoji činnost a tak jsme na to opět zůstali doma sami. Časem jsem začal navštěvovat cvičiště v nedaleké obci Blatec. Tam jsem prohloubil své znalosti a přičichnul i ke kůži, rozuměj té cvičné. Ale to sem jen koukal, co se po mně vlastně chce. Také mi přineslo setkání se svým současným "profesorem" - výcvikářem Radkem, rovněž vlastnícím psa beaucerona. Jeho um, trpělivost a podpora lahodí mému já a fakt bych ho neměnil. S jeho pomocí to třeba někam dotáhnem.
Svým štěněcím věkem jsem se doslova prokousal do dospělosti. Neutekla přede mnou nejedna nohavice, rukáv, botka, míč, ani kytička z babiččiny zahrádky. Má vychytralost dosáhla stavu, kdy byli za mé činy obviňování jiní. Například jsem nakousával hlávky zelí na záhonku, což bylo považováno za práci slimáků, dokud jsem nebyl přistižen při činu.
Doma mám pár zvířecích kamarádů, kteří mi s mými lumpárnami občas vypomohou. I když se říká, že beauceroni nemají zrovna 
v lásce, o čemž se už přesvědčila nejedna sousedovic, tak ty doma nechávám povětšinou napokoji. S nalezencem kocourem Mikešem jsme přibližně stejně staří a o rošťárny se poctivě dělíme. Zato kočka Micka je starší, zkušenější a několikrát mi už dokázala dát co proto a získala si tak u mě respekt. Když pak přivedla na svět koťátka, chodil jsem si s nima hrát a hlídat je. Další kamarádkou je starší fenka Myška. Po dvorku pak
občas ještě proženu zakrslého králíčka Vojtíška, kterého mám rád, protože je členem rodiny, ale raději bych ho viděl na svém talíři než v ohrádce. A abych nezapomněl, rodiče mi slíbili dvě nebo tři Kamerunské ovečky a beránka, prý na spásání trávy - na to si ještě dohlídnu!
Během svého dospívání jsem se stačil už i zamilovat. A to do sousedovic fenky plemene Bandog. Někdy z okna pozoruji její dvorek zda jí alespoň na chvíli nezahlédnu. Je to pěkná rošťanda, občas zajde na návštěvu a to pak lítáme po celé zahradě. Ona si pak vleze do jezírka mezi lekníny, aby se osvěžila. Taky proháním zahradní sekačku. To je prima zábava pro mrštné pejsky, ale nebezpečná!
Krom lítání po zahradě se páníčkové snaží i jinak zaktivnit můj život. Často mě berou na dlouhé cca 10-ti kilometrobé procházky po okolí. Vozí mě sebou na výlety do hor či na probádávání zřícenin hradů. Prostě - turistika všeho druhu je mi souzena. A to s trendy batůžkem na hřbetě, který tedy nenosím pravidelně, ale párkrát jsem jej již provětral. Do vody se celkem hrnu, ale jen "po kolena". Žádné plavání mě zatím neláká, ale pobíhat po břehu je paráda. Alespoň mě nestáhne zelený mužíček na dno rybníka. Nově mě nechávají běhat vedle kola. To je fofr. Kam jsme dřív šli celou věčnost, tam nyní dorazíme během chvilky. Jsem zvědav, co mě ještě přichystají za aktivity.
O trendy batůžku jsem se již zmínil a není to jediná věc, která lidi udivuje. Třeba krásně zelená reflexní vesta čí na míru šitý náhubek dodává lidem výraz úžasu. Jó, rodiče se snaží, abych byl IN!
31.leden 2010 - pokračování ...
... tak sem tu opět po čase, abych se připomenul.
Za těch pár měsíců jsem ještě trošku povyrostl. Rodiče si myslí, že do krásy a proto se mnou začínají "vymetat" (to je ztrašné slovo) kdejakou výstavu. A že my jich letos naplánovali! Zatím tedy jen ty domácí, tzv. za humny. Do světa si ale ještě netroufám.
A aby mě udrželi v odpovídajíci kondici, musí se pořádně činit. Panička pro mně v kuchyni a páneček se mnou na cvičišti. Také prohlubují mojí socializaci - tak nějak tomu říkají. A co to obnáší? Vozím se autobuskem, chodím po vlakovém nádráží či pozoruji shon před nákupními centry.
Na konec mám ještě dvě zprávy – a jak už to bývá - dobrou a špatnou. Ta špatná je, že nás na počátku léta opustila fenka Myška. Moc ji děkuji, jak mě jako malé štěně přijala do nového domova, hrála si se mnou a usměrňovala v mém někdy hodně nepřípustném chování. Vzpomínáme. No a tou druhou zprávou je, že mi brzy přibyl nový kamarád, a to štěně rhodéského ridgebacka. Pořídil si jej strejda Tom s prarodiči a dali mu jméno Arien. Narodil se počátkem května někde v Bohuňovicích. Nic víc o něm zatím nevím, jen je teda na lumpačení se mnou jako stvořený …
Rok 2010 nebyl náročný jen na dogtreky a výstavy, ale i dovolené. Jarní proběhla v Podýjí a ta druhá, podzimní v nejvyšších horách ČR Krkonoších.
Rok 2011 jsem prožil v rodinném kruhu. Žádné nóbl akce na červených či zelených kobercích ani dril na cvičáku, což nebylo vůbec špatné. I když páníčci tvrdí, že jsem za ten čas dost zvlčil. No nevím, do zrcadla jsem se zatím, na rozdíl od Arouška, nedíval.
Co se mi ale vůbec nelíbilo? Absence výletů, dogtreků a dovolených. Ne že by mě při venčení zanedbávali, ale deset kiláků denně na dvou až třech procházkách není nic moc, to musíte uznat. Zprvu jsem netušil, proč už se výjezdy autem nekonají, ale když jsem pak spatřil venku na šňůře ty pidi věci, do kterých by se nevešla ani naše kočka Micka a panička začala podezřele tloustnout, docvaklo mi to. Čekali jsme přírůstek do rodiny. V kuchyni se vyvařovalo a vypékalo jako o posvícení a můj jazýček u toho samozřejmě nechyběl.
A abych si alespoň udržel ve svém zdravém těle zdravého ducha, pásl jsem od jara do podzimu ovečky. Dá-li se tak říci mému pojetí pasení. Ovce mě totiž příliš nezajímaly, za to s beranem to byla „Španělská korida“. Jeho divoký temperament nespoutané a horké Afriky ve mně nejednou potlačil mé vybrané francouzské chování a místo pastvy jsme spolu hráli na honěnou. Chvilku jsem proháněl já jeho, chvilku on mě. Občas se k nám ještě přidal Ari se zbytkem ovčího stádečka a to jsme pak všichni dováděli po celé zahradě. Ale připomínalo to spíše cirkusové číslo než ovčí pastvu. No možná to byla spíš pastva pro oči kolemjdoucích.
Mnoho času mi také zabral dohled nad přestavbou nového bydlení. Někdo přece musel odzkoušet měkkost koberce, odolnost nové podlahy proti mým nadpočetným drápkům nebo upevnění nových závěsů. Také bylo třeba ohlídat stěhování. Aby se mi nic neztratilo, nezapomnělo či dokonce záměrně nevyhodilo. Hlavně má miska a pelíšek. Než se ty věci objevily v novém bytě, byl jsem dost nesvůj. Co kdyby si to páníčci s mým pobytem v teploučku domova rozmysleli a chtěli mě vyšoupnout ven? Naštěstí se nic takového nestalo.
V srpnu mi pak na narozeninovém dortu přibyla další trubička, už čtvrtá! No a dva měsíce na to k nám domů přiletěl čáp. Nebo to byla vrána? Nevím, nějaký opeřenec nám tu nechal ukřičenou napodobeninu mé paničky. Od té doby se už v noci nevyspím, v posteli je těsno a to nemluvím o pravidelném rušení nočního klidu. Přes den pak, abych dohlížel na přebalování, kojení, praní a žehlení. K tomu ještě stíhal „rovnat“ ovce a kontrolovat rajón, jestli v něm neúřaduje nějaká škodná - třeba cizí kočka. A taky musím čas od času „spucovat“ Arinka, holomek jeden troufalý, stromek se přeci musí ohýbat, dokud je ještě mladý.
V tomto roce nás doma bohužel ubylo. Do věčných lovišť odešel kocour Mikeš a za nějaký pátek po něm i králík Vojtíšek. Bude se mi po nich stýskat.
Holka roste jako z vody. Jen se teď více podobá pánečkovi. Takový malý barokní andělíček (jednou jsem ho viděl skrz rozbité okénko v nějaké kapličce). Ale baroko už se nenosí, říká panička. Taky se začíná čím dál více rozhlížet po světě a samo sebou i po mě, heč. Na jaře mám pak, po roce turistického půstu, slíbenou dovolenou. Prý někde na jihu Moravy, aby se tam dalo cajdat i jezdit s kočárkem. To abych už začal trénovat!
Jarní dovolenkové ťapkání na Pálavě, ale i to podzimní v Jeseníkách uteklo jako voda. S páníčky jsem objevil další kouty naší hezké zemičky, což bylo sice moc fajn, ale pro mě příliš málo co se času i vzdálenosti týče. Jenže ono se toho s Leontýnkou mnoho podnikat nedalo. Ona má totiž již svou hlavu, a když není po jejím, hned slyšíme plno křiku. Na jaře byla ještě malé škvrně a raději vše prospala, ale na podzim to již bylo jiné. Začala s prvními krůčky, které však zatím neměly ani směr ani cíl a nechtěla jen sedět v kočárku či u paničky v nosítku. Co Vám budu povídat. Kolikrát nám její jekot otrávil výlet více než muchomůrka večeři kdejakému houbaři (To je verš co? MŮJ verš!). Ale co naplat, že?
Budiž mi útěchou, že po návratu domů mě čekal nově zařízený obývák/bejvák (nebo jak to nazýváte). Konečně! To je BÁJO!, jak by řekla ta malá. Už žádné válení na zemi, ale pěkně na gauči nebo na tom bílém, pěkně chlupatém koberci. Z toho mě ale panička, nevím proč, pořád odhání. Je stejně heboučký a chlupatý jako já, tak nevím, kde vidí problém. Panička mě teda ve „fajnovém“ pokoji nevidí vůbec ráda, prý je pro hosty, tak abych tam moc „nenadělal“. Ne teda jako hromádky, ale hlavně netrousil chlupy, špínu a neslintal okno. Jenže ono je to okno do ulice, a já hned krásně vidím, co se kde šustne. Občas mi při tom ukápne i nějaká ta slina. No, to je toho. Někdy tam se mnou stojí i Leontýnka, a ta umatlá ručkama všechno, kam dosáhne. Takže dostala zákaz jako já.
Předvánoční období nám přivedlo nového příživníka, a to zakrslého, chlupatého králíčka Teddyho. Páníčci se jej rozhodli zachránit před utracením, když už pro něj nebylo místo v novém domově jeho původní rodiny. Taky musí pořád někoho zachraňovat, jako bychom byli nějaký útulek či co. Každopádně je to holka a jmenuje se Bobina. Přes zimu bydlela na chodbě v kleci a mým úkolem bylo ji hlídat, aby někde něco nerozkousala, když ji panička pustila ven na provětrání. Ale popravdě jsme ji spíš s Leontýnkou naháněli, jak se jen dalo. Troška tělocviku ještě nikomu neuškodila, vždyť by při svém apetitu za chvíli neprolezla ani dvířky v klícce. Přes léto pak bydlela venku. Nejdříve ve výběhu, ale z toho zdrhla a žije jako správná zálesačka na naší zahradě. Panička jí nosí jen jídlo, jinak si dělá, co chce a jak chce. To ji teda závidím. Když ji ale s holkou vyhmátnem na dvoře, pěkně její kýtky proženem, aby byla v kondičce.
A máme tu rok 2013, což byl rok celkem naprd. Páníčci se pustili do rekonstrukce staré stodoly a úplně vypustili, asi i trošku díky té malé uličnici, dovolené a výlety. Zůstali mi jen ty hodinové procházky ráno a večer. Ono teda to posezení místo staré stodoly bude rozhodně lepší, ale pořádné cajdání je cajdání. A objevovat nové je přece vzrušující. Co naplat, ono taky to počasí nestálo za nic. Sníh pomalu do léta a pak vedra jak v tropech. Takže se toho moc podnikat nedalo, jen tak lenošit někde v chládku. No a při tom jsem si v klídku dodělával kurz poslušnosti. Šlo jen o pár nových povelů, abych porozuměl i té malé. Takže už vím, co je poť poť, haji hafi, hami, aáá… a dokonce už na mě Leontýnka volá Beťo, heč. No někdy mi i zavelí „poť hafi aáá“, ale já si raději počkám, co na to páneček. Přece si nenechám poroučet od mimina.
A zase nás doma přibylo. Jednoho dne si páníčci z nákupu přivezli barevného opeřence, prý nějakého papouška agapornise. Naštěstí teda nemluví, ještě aby tak na mě pořvával nějaké ty sprosťárny, ale když spustí, je to slyšet až venku na dvorku. Ještě musím říct, že se jmenuje Muf, a když ho panička pustí z klece, honíme ho s holkou z kouta do kouta. Jednou už jsem Mufa skoro držel v tlamě, ale přistihl mě při tom páneček a bylo po exotice.
No a pak mám smutnou zprávu. O prázdninách nás navždy opustil Aroušek. Byl moc nemocný, prý nějaká akutní leukemie nebo co a i přes veškerou péči svůj boj s nemocí prohrál. A tak tu všechna práce zbyla opět na mne samotného. Jo a na podzim se nám ještě zaběhla i Bobina. Jednoho dne se prostě vypařila jako pára nad hrncem. Tak jsem zvědavý, s čím páníčci přijdou příště.
Nic převratného se už v tomto roce asi nepřihodilo. Snad jen to, že jsem oslavil 6. narozeniny. Jako obvykle panička „upekla“ studený dort s šesti trubičkama a byly i nějaké dárečky. Výlet jsme v tomto roce stihli jen jeden, a to na mamuta Tomíka do Čekyně. Alespoň něco! No a po teplém podzimku přišel Mikuláš se svou družinou. Ne teda za mnou, ale za Leontýnkou, já bych jim natrhl leda tak prcku. A pak Vánoce a nový rok ...
... 2014. Nechám se překvapit, co nového přinese, ale už teď vím, že jarní dovolená je na spadnutí. Hurá, hurá.
A hned se musím k něčemu přiznat. Na to, že je teprve březen, mám už za sebou šití oka na veterině. Poštěkal jsem se s jedním psem přes plot a takhle to dopadlo. Ještě, že mám malou ošetřovatelku, která poctivě cvičila ošetřování už od Vánoc, kdy jí Ježíšek přinesl doktorskou sadu. Upřímně jsem rád, že ji panička ode mě odežene dříve, než s něčím začne, protože jinak by byl ze mě asi jednooký bratr Žižka. Jinak jsme ale s holkou fakt dvojka. Ve všem se tak krásně doplňujeme, hlavně v lumpárnách a dělání svinčíku, jak říká panička. Jo a Leontýnka už si začíná osvojovat základní povely jako ke me, to jako že ke mně, volno, stój, k nóze, takže to u nás vypadá jako někde na cvičáku. Ale já teda skákat, jak ona píská, nebudu! Zatím.
16.srpna 2015 - konečně dopsán rok 2014 a hned i začátek 2015
Tak jsem tu opět po čase, aby ty moje stránky neležely jen tak ladem a byl jsem taky krapet aktivní na sítích, když je to teďka tak IN.
Co bych vám pověděl k jarní dovolené? Snad jen to, že byla ve formě jednodenních výletů za poznáním. Juknul sem na zříceninu Blansek v Moravském krasu, na pár šutráků v Chřibech či vylekal pár zvířat v Dinoparku Vyškov. Slíbeného dinosaura jsem tam teda neviděl. Vyjma toho umělého, co si Leontýnka odnesla z krámu. Abych tak nakonec byl tou starou vykopávkou já!
Volno páníčkům uteklo jako voda, přišly první senoseče a s nimi to příjemné válení se ve voňavém seně a podřimování na sluníčku. To fakt miluju. No a pak se to stalo. Zase nás doma o jednoho přibylo. Teda o jednu. Z mrňavé chlupaté koule se nakonec vyklubal zakrslej králík – Bobina. Leontýnka si dupla a páníčci udělali. A klídeček byl tentam. Uhlídat takového neposedného chlupáče není jen tak, zvlášť když na to mám malou pomocnici – Leontýnku. Jako bych to byl nezvládl sám! Ono co vám budu povídat, holka se nám začíná pěkně vybarvovat. Co se nám rozmluvila, začíná mi kecat úplně do všeho a organizovat mi dokonce život. Já ji teda většinou neposlouchám, ale někdy … má to i své výhody. Občas jí něco odpadne od stolu či při pokusech přimět mě na dvorku ke hře. No jo, páníčci už toliko času nebo možná nervů nemají.
A podzim pak krom listí přinesl i celotýdenní dovolenou. Hurá! Zase sme po ňákým čase vyrazili ťapkat do skal, na zříceniny či rozhledny. Přesněji do okolí Adršpašsko-teplických skal. Já už tam teda byl, dokonce chrupkal i ve stejné chalupě, ale vůbec mi to nevadilo. S holkou jsme tvořili hezký páreček, zvlášť když si mě ve skalách vedla na vodítku jako velká slečna. Jen kolemjdoucí turisti sledovali tento výjev se strachem v očích. „Bylo tam krásně.“ Což můžete vidět na fotkách tuhle na stránkách. „To nám to tam sluší!“ Jediné, co mi nahánělo hrůzu, byli němečtí turisté, co na mě neustále cenili zubní protézy a šišlali nějaké cizojazyčné sprosťárny, kterým jsem teda vůbec nerozuměl. Občas jsem je musel umravnit zavrčením!
Po dovolené na mě čekalo nemilé překvapení. Osamostatnění. Panička se vracela zpět do práce po mateřské dovolené a ta malá uličnice Leontýnka vždy ráno někam zmizela a vracela se domů až po obědě. Jednou jsem se šel podívat, kde dopoledne řádí a když sem uviděl to rozdivočené stádo na hřišti, tak sem radši zmizel. Prej školka. Vrrr, já bych je dal do latě raz, dva. Někdy je to pořádná otrava trčet sám doma, žádné vzrůšo, ale co naplat. Budiž mi útěchou alespoň svačinky, které mi Leontýnka nosí. Upřímně, někdy by to (aspoň dle mého čenichu) nežralo ani prase a divím se, že některé výtvory ještě nejsou na seznamu nebezpečných látek.
Od října to byl už jen skok k Mikuláši, který u našich dveří sice zazvonil, ale když jsem si sám otevřel dveře, abych se podíval, co mi přinesl, raději zdrhnul i s celou družinou pryč. Co vám budu povídat. Panička byla na mě troška nakrknutá, ale může být ráda, že se tak rychle vypařili a neodnesli nám tu malou uličnici v pytli do pekla.
No a pak už tu byly Vánoce, stromeček, dárečky, všude to příjemně vonělo a chutnalo. A přišel nový rok - 2015. Tak hodně zdraví, lásky a štěstí do něj všem, co jste dočetli až na tyto řádky.
Když už jsem vám všem přál hodně zdraví, tak jsem to přál samozřejmě i svým páníčkům. Ale asi se jim to nějak vyhlo, protože jsou pořád nemocní. Naštěstí se v nemocnosti pravidelně střídají a má se mnou stále kdo chodit na procházky. Někdy to u nás doma vypadá jako někde v lazaretu. Bohužel, a teď už to můžu říct, nás nemoc skolila i na jarní dovolené. Pánečky i s malou schvátila střevní chřipka, takže jsme k mému údivu občas na výletech značkovali všichni … A do kterého kouta naší země jsme nahlédli tentokrát? Nebudu vás napínat ... bylo to Podještědí s výlety do Českého ráje a kraje K. H. Máchy. Mrkněte do fotogalerie. Něco málo už jsem sice z tohoto kraje viděl podruhé, ale některé hvozdy pro mě byly žhavou novinkou. Na dovolené se mi jako vždy líbilo a snažil jsem se ji zpříjemnit i všem ostatním. Cestu autem jsem Leontýnce zpříjemňoval slintáním a v průrvách skalního města jsem zase prděl o 106, aby se smrádek udržel co nejdéle a vychutnalo si ho co nejvíce turistů. A na zřícenině Frýdštejn jsem se fakt vyšvihl, když sem si vyšel až na vyhlídkovou věž a udělal dobré jméno všem beauceronům. To bylo chvály, heč! Na Troskách se pak se mnou i s celou rodinkou fotil zájezd japonských turistů. Ti nás fakt žrali, já je teda ne a panička tak maximálně jejich super foťáky. To by byly fotečky na moje stránky! Drábské světničky jsem pak prošmejdil odshora až dolů a od krásných výhledů mě neodradily ani příkré žebříky. Musím se fakt pochválit. Z vyhlídkové věže Bezdězu byly krásné pohledy do okolí, ale kam se hrabou na zříceninu Ralsko. Jak říká panička vidět a zemřít anebo, že bych si to splet a vyjít a zemřít? Každopádně to byl výšlap určo poprvé a zřejmě i naposled, alespoň pro paničku. Máchovo jezero jsem viděl jen dírou v plotě, protože pejsci mají na pláž vstup zakázán – asi abychom tam někde nenačůrali nebo co. No, to je toho, hlavně, že lidi se chovají způsobně. A abych nezapomněl, ještě jsem se projel lanovkou na Ještěd, teda ještěr, jak říká ta malá. To byla jízda, a jak všichni čučeli na mé vychování. Raději bych si to teda vyšel sám pěšo, ale panička by to s tím zkaženým zažíváním nedala a pro Leontýnku to byl zážitek k nezaplacení. K dovolené by to mohlo stačit, i když jsme toho navštívili více, ale to až někdy příště …
Ještě musím něco prásknout. Panička zase zachraňuje svět a přinesla domů dvě koťata. Krucipísek do toho, prý nějaké odložence od ní z práce a má jich tam více! Jen doufám, že zůstane jen u těch dvou. Leontýnka je pojmenovala Kikina a Bikina, to teta nevím, kde na to přišla, ale babička už je stihla přejmenovat na Mínu a Mikeše. Mě je to celkem fuk, hlavně, že mám stálý přísun mlíčka … mňam! Pokud mě teda nepředběhne hladová ježčí rodinka, která tam navíc udělá ještě svinčík a zanechá kolonii blech. A do toho všeho tam hopsá ještě Bobina, kterou panička pro nezpůsobné chování vyhodila z domu, a tak žije venku na hromádce s těmi všemi. Já bydlím raději v pohodlí domova s rodinkou … A začínám se těšit na podzimní dovolenou na Vysočině.
